Protestantská teologická fakulta (původně známá jako Husova československá protestantská teologická fakulta ) byla založena v Praze dne 28. dubna 1919. Před první světovou válkou platilo v českých zemích (které byly součástí katolického Rakouska v době protestů) mnoho protestantů. čas) a kandidáti na ministerstvo museli odjet studovat do Vídně. Se vznikem nového československého státu po válce přišla plná náboženská svoboda.
Reformovaní a luteránští protestanti se spojili a vytvořili českobratrskou evangelickou církev a jednou z jejích prvních akcí bylo založení fakulty protestantské teologie, která by školila studenty teologie a studenty z jiných církví. V prvním roce své existence měla fakulta 14 studentů, ale toto se brzy rozrostlo na 78 v roce 1923 a 160 v roce 1929. Ženy začaly studovat na fakultě v roce 1922; jejich počet se značně zvýšil poté, co se synoda českobratrské evangelické církve v roce 1953 rozhodla vysvěcovat ženy na ministerstvo. Během německé okupace byla fakulta spolu s většinou ostatních vysokých škol zavřena, ale svoji činnost obnovila, když Druhá světová válka skončila. V letech 1949-50 tam bylo 230 studentů.
V roce 1950 komunistický stát rozhodl, že fakulta by měla být rozdělena na dvě školy: Husovu teologickou fakultu pro studenty z Československé husitské církve a Komenského protestantskou teologickou fakultu pro studenty Evangelické církve české bratrské a menších církví. Za komunistů měla fakulta Komenského mnoho potíží a počet studentů klesl pod 100. Po většinu padesátých a šedesátých let byl děkanem přední český protestantský teolog Josef Lukl Hromádka. Po pádu komunistického režimu v roce 1989 se Komenského fakultě otevřely nové příležitosti. Došlo k ohromnému nárůstu počtu studentů. V roce 1990 byla Komenského fakulta začleněna do Univerzity Karlovy a přejmenována na Evangelickou teologickou fakultu. V roce 1995 se přestěhovala do větších prostor na svém současném místě. V letech 2007-2008 měla fakulta kolem 500 studentů a asi 25 pedagogických pracovníků.
Fakultní pečeť a její symbol
Think - Act - Speak: Theology as Salt
Několik úvah o znaku fakulty
Pavel Filipi
Když byla v roce 1919 založena pražská protestantská teologická fakulta, stáli její zakladatelé vedle mnoha dalších velkých úkolů před jedním malým úkolem: jak symbolicky reprezentovat tradice, na nichž stavěli, a cíle, na něž směřovaly. Navrhli proto nový znak, který se dodnes používá jako pečeť fakulty.
Jak je třeba chápat její symboliku?
Ve středu kruhového designu vidíme kalich. To dostatečně jasně symbolizuje spojení s dědictvím české reformace, zejména s husitskou reformací, která znovu zavedla přijímání kalichu laiky při oslavách Večeře Páně. V roce 1417 vyzvala celá teologická fakulta pražské univerzity ke společnému přijímání obou druhů, postavila se na stranu revoluce a riskovala tak její samotnou existenci: do roku kostnický koncil odňal povolení k výuce. Při výběru tohoto symbolu nová fakulta prokázala, že je oddaná kalichu (se vším, co to může znamenat) stejně jako husité, a že odmítá jakýkoli druh klerikalismu, včetně teologického klerikalismu.
V horní polovině kulatého designu můžeme přečíst latinská slova: SAPERE, AGERE, LOQUI, což v angličtině znamená: mysli, jednej, mluv. Historický původ tohoto hesla sahá do Jana Amose Komenského (Komenského), posledního biskupa staré Jednoty bratrské. Volbě těchto termínů a způsobu jejich propojení lze porozumět bez dalšího vysvětlování. Teologie, kterou chce nová fakulta kultivovat, by měla být vědecká a vyžadovat přísnou intelektuální disciplínu; mělo by být praktické a vést k akci; a konečně by měl být založen na dialogu a odmítat všechny ostatní způsoby, jak dát pravdu mimo Slovo. Pořadí, ve kterém jsou termíny umístěny, je možná překvapivé, protože „mluvit“ na třetím místě tvoří vrchol hesla. Toto překvapení však zmizí, když si vzpomeneme na obrovský význam, který česká reformace přikládala svobodě Božího slova. Volné hlásání osvobozujícího Slova je samo o sobě „nejsvobodnější z jednání“ (actus liberimus omnium) a je schopné osvobodit křesťanství z babylonského zajetí. Čeští protestantští křesťané znovu a znovu, dokonce i v dobách největšího útlaku, zažili skutečnost, že „Boží slovo není spoutáno“ (2 Tim. 2: 9), a že naopak kolem sebe vytváří prostor pro svobodnou řeč . V návaznosti na tuto zkušenost a tradici se zakladatelé fakulty zavázali založit fakultu jako útočiště svobody slova, zakořeněného ve svobodě Božího slova.
Ve střední části znaku, nalevo a napravo od kalicha, je hlavolam v podobě dvou odkazů na Písmo - Leviticus 2:13 a Marek 9:49. V obou pasážích se nachází slovo „sůl“ (latinsky sal). Spojitost mezi heslem a citáty z Písma se vyjasní, když si uvědomíme, že počáteční písmena tří slov v hesle (Sapere, Agere, Loqui) dohromady tvoří latinské slovo SAL.
Ale co mají teologie a teologická fakulta společného se solí? Co vedlo naše předchůdce, kteří si vybrali design znaku, k výběru těchto dvou pasáží z mnoha míst v Bibli, kde je zmíněna sůl? Dnes můžeme jen hádat, jakou exegezi měli na mysli. Můžeme si však být docela jisti, že verze citátu od Marka, kterou měli před sebou, byla ta, kterou původní rukopisy možná nepotvrdily, ale často se nachází v reformovaných překladech Bible. Podle této verze Ježíšova slova zněla: „Každá oběť bude osolena solí.“ Zaráží nás skutečnost, že v obou pasážích je slovo „sůl“ úzce spojeno s konceptem obětní oběti. Leviticus 2:13 přikazuje: „Všechny své obilné dary okořeníš solí. Nevynechávejte ze svých obilných darů sůl smlouvy svého Boha. Osolte všechny své nabídky. “
Teologie jako odkaz na oběť? Chtěli zakladatelé fakulty zdůraznit, že by fakulta měla i nadále směřovat svoji pozornost na jádro křesťanského poselství - Kristovu oběť na kříži? Možná. Ale možná při navrhování znaku měli na mysli něco jiného. Neboť v obou uvozovkách je sůl označována jako další přísada, která se rozpouští a disperguje v obětní oběti. A toto sebezničení a rozptylování je jednou ze základních funkcí teologie. Tím, že zpochybňuje své vlastní pudy sebezáchovy, zavazuje celé své myšlení, jednání a mluvení ke službě křesťanských i občanských komunit, varuje je a chrání před korupcí egoismu a povzbuzuje je, aby nezištně sloužili těm, kteří jsou považovány za nejméně důležité v tomto světě. Tímto způsobem může teologie přispět k zajištění toho, aby lidská rodina neztratila rozměr sebezapření a dobrovolného odříkání, bez nichž není možný ani život lidské důstojnosti, ani mírové soužití.